Potenciál naší zlaté Dubiny
Stačí „vyklepat“ naše sídliště, abychom narazili na hromady talentů
Naše ZŠ F. Formana je přímo u toho
Sport vždy měl, má a bude mít kouzelnou moc pomáhat zejména mládeži při budování rovnováhy své osobnosti se silným charakterem. Jako bonus k tomu ukazuje dětem tu správnou životní cestu a nedopustí, aby se daly tím špatným směrem, odkud mnohdy není návratu a pokud ano, tak to nikdy není zadarmo!
Sport je prostě „un remède“ neboli hojivý lék na nejrůznější psychosociální neduhy a zároveň celoživotní společník, mnohdy ten nejlepší přítel, který nikdy nikoho neopustí a vždy rozdává sladkou odměnu ať už v rovině materiální, pracovní nebo v té lidské…
Když se zaměříme na námi všemi milovanou sportovní volejbalovou disciplínu, shodneme se na tom, že jde o sport kolektivní. S tímto rozdělením je automaticky spojena strategie tvorby herní skupiny, která je prioritní činností ve výchově a je to právě ona, která představuje pro všechny kluby stejné překážky. V momentě, kdy se tyto překážky relativně vyřeší, vyvstane druhý snad ještě složitější problém, kterým je přerozdělení množství talentovaných dětí na ty výrazně nejtalentovanější, které se snažíme vést k tomu, aby pomáhaly těm méně talentovaným nebo dokonce těm bez talentu. Jedná se o nutné zlo, které často vede ke změně atmosféry v klubu. Můžeme se setkat s opadnutím zájmu o konkrétní disciplíny a nám nezbývá, než se snažit o vyladění zmíněné atmosféry ve snaze udržet graf ve vodorovné poloze.
My se snažíme soustředit na oblasti s největším počtem obyvatel ve městě. Míříme často do sídlišť, přes základní školy, samozřejmě s povolením jejich ředitelů. Jeden by řekl, že se necháváme inspirovat osudy známých sportovních hvězd, které přišly skromně, v obyčejném tričku a v okopaných botaskách, odkudsi z okraje předměstí, aby všem a především samy sobě dokázaly, že poctivá práce, skromnost, sebekritika a upřímná láska ke sportu jsou kvalitami, které jejich sen dokážou proměnit ve skutečnost. Jen pro ilustraci si dovolím zmínit jména osobností, které dnes již všichni dobře známe, jejichž dresy nosí malí kluci po celém světě, a které byly také kdysi těmi obyčejnými kluky s velkým snem: Zidane, Benzema, Anelka, Henry (fotbal), Morceli, El Guerrouž, Machloufi, Aouita (atletika), Oneil,Jordan, Abduldjabbar(basketbal) a další.
Mezi životní zkušeností těchto hvězd a tou naší je jistá podobnost. Také pocházíme z „chudší“ oblasti naší republiky. Přesto můžeme být na náš kraj pyšní. Je totiž spojován se jmény jako je Lendl, Kvitová, Zátopkovi a další. A právě v tuto chvíli se hodí znovu zmínit úvodní heslo: „Stačí vyklepat sídliště a máš hromadu talentů“!
Je potřeba jen trpělivě hledat i ty méně talentované, věnovat se jim, vést je k lásce ke sportu a vychovávat v nich hráče a úspěch prostě nemůže nepřijít!
Já sám, jako vychovatel ve sportovní oblasti bydlící na sídlišti, si nepřestávám klást otázku, jak nastartovat práci právě v mém místě bydliště. Pevně totiž věřím, že větší aglomerace je rájem pro vychovatele mladých sportovců; pokud ovšem dojde k propojení všech nezbytných článků řetězce tohoto výchovného procesu, kterými jsou pedagogika, didaktika, disciplína, pohodový lidský přístup a v neposlední řadě ničím nenahraditelná spolupráce ze strany rodičů. Ve chvíli, kdy se podaří propojit onen řetězec, otevře se všem zúčastněným dobrodružně krásná cesta, která je zároveň kýženým cílem.
Náš kraj i přes nejrůznější svá úskalí představuje určité výhody. Je to například fakt, že disponujeme poměrně velkým počtem měst, která od sebe nejsou příliš vzdálená a kde se skrývá obrovský potenciál. Záleží tedy jen na nás, jakým způsobem tento potenciál “vyklepeme“ a jak s ním následně naložíme.
Vím, že to může znít jako utopický patos, avšak má osobní zkušenost mě vede k tomu, abych se neobával vyřknout tato slova. Před lety jsem totiž investoval svou energii a čas do sportovně výchovné práce ve vesnici o 3000 obyvatelích. Byla to akce „hlava proti zdi“ zpočátku bez sebemenšího náznaku úspěchu. Víra v heslo „i cesta je cíl“ mi však tehdy nedovolila od mého snažení ustoupit. Postupem času se však můj sen začal stávat skutečností, až přišel den, kdy se nejmenovaná ZŠ stala partnerskou školou ČVS….
Po dalších fázích výchovy v různých kategoriích od BMV (barevné mini volejbal) až po MŽ a SŽ, se podařilo mnohé děti dostat až na špičku republiky. Dnes se na některé z „mých dětí“ chodím dívat, se zatajeným dechem, na zápasy extraligy….
Náš „Moravskoslezský projekt“ ve volejbale, kde dělám už roky, se rozjel ve velkém díky parádním lidem, kteří přesně věděli, co naše mládež potřebuje. Od prvopočátků jsem s těmito osobnostmi sympatizoval a věděl jsem, že se k nim jednou s radostí přidám, a že budeme „kopat ve stejné šichtě“ a pravdou je, že pro mě bylo velkou ctí, že se tak stalo!
Odjakživa jsem měl sen rozšířit tuto krásnou disciplínu do různých sídlišť. Jelikož sám na jednom bydlím, vkládám veškerou svou energii do tohoto snu a představuji si, jak by bylo skvělé, kdyby v létě, kdy je na sídlištích největší nuda a klučiska se tam jen tak poflakují, aby občas kopli do balónu, na každém kurtu visela volejbalová síť. Ty klučiska by si tam pinkali s volejbalovými míči a klidně i moje děti by tam byly s nimi. Sítí i míčů máme přece dost…..J
Ale zpět k práci. V současné době se nám podařilo rozjet aktivity na školách v našem sídlišti díky bravurně odvedené mravenčí práci v BMV, kterou svědomitě odvádí ten projekt. Když přidáme schopnost zavčas odhalit talent a načasovat přechod hráčů z trojkového na šestkový volejbal, tak si k jistému úspěchu přidá už zase „jenom“ ona dřina, která však trenérovi vždy přinese vytoužený úspěch.
Za pomoci rodičů se nám podařilo přihlásit naši školu do krajských soutěží; a to je jen začátek. Budeme tvrdě pracovat dál a vynasnažíme se, abychom hráčskou úroveň udrželi na co nejvyšší příčce. V souvislosti s tím počítáme s dalšími fázemi práce, ke kterým jsme zatím, kromě té všudypřítomné výchovné, ještě nepřistoupili. Jsou jimi fáze fyzická, technická, fáze taktické přípravy a analýza specifičnosti každé fáze přípravy.
Je stále mnoho těch, kteří podceňují tzv. „šichtu“ z, nám volejbalistům, dobře známých důvodů. My však v naší škole máme enormní zájem věnovat se právě tomuto druhu práce s naší mládeží. Stojí to totiž za to. Vždyť nemáme, co ztratit! Pokud dokážeme vychovat reprezentanta, budeme jen rádi, a když ne zrovna reprezentanta – nevadí. Jisté je to, že vždy ať tak či onak, pomůžeme mladým k úspěchu v osobním životě, protože nikdy nepřestane platit, že i cesta je cíl…
Said Habboudji
